My všichni, spatřujíce s odhalenou tváří Pánovu slávu jako v zrcadle, jsme proměňováni v týž obraz

Spatřujíce s odhalenou tváří Pánovu slávu jako v zrcadle, jsme proměňováni v týž obraz.

Když s nimi Mojžíš domluvil, dal si na tvář závoj. Kdykoli přicházel Mojžíš před Hospodina, aby s ním mluvil, sundával si závoj, dokud nevyšel. Když vyšel, a mluvil k synům Izraele to, co mu bylo přikázáno, synové Izraele viděli Mojžíšovu tvář, že kůže Mojžíšovy tváře zářila. Mojžíš si tedy bral závoj zpět na tvář, dokud s ním nešel mluvit. (Exodus 34,33-35)

Pokud i služba smrti vyrytá do kamenů probíhala v takové slávě, že synové Izraele nemohli pohledět Mojžíšovi do tváře kvůli pomíjivé slávě jeho obličeje, proč by neměla být služba Ducha mnohem slavnější ? Nebyl to Mojžíš, který si dával na tvář závoj, ale synové Izraele kteří nehleděli na konec toho, co pomíjí,  jejich myšlení otupělo, neboť až do dnešního dne zůstává při čtení Písma tentýž závoj neodkrytý, protože pomíjí jen v Kristu. Dodnes, kdykoli se předčítá Mojžíš, leží závoj na jejich srdci, ale kdykoli se člověk obrátí k Pánu, je závoj odstraněn. Ten Pán je Duch a kde je Duch Pánův, tam je svoboda. A my všichni, spatřujíce s odhalenou tváří Pánovu slávu jako v zrcadle, jsme proměňováni v týž obraz, od slávy k slávě, jako od Pána Ducha. (2. Korintským 3,7-18)