Antiochos IV. Epifanés (antikrist) – ANTI-ochos - ANTI-krist

Antiochos IV. Epifanés byl jedním ze syrských králů řecké dynastie Seleukovců, jež po smrti Alexandra Velikého, zvaného též Makedonský, ovládla asijskou část jeho veleříše a započal s velmi pečlivou helenizací celé Seleukovské říše.

Jeruzalém a území obývané izraelity se v době řecké nadvlády potácelo mezi politickými vlivy Seleukovské říše a sousední egyptské říše Ptolemaiovců. Část izraelských aristokratů, kteří přestali praktikovat Tóru, podporovala helenizaci a přiklonila se na stranu Antiocha IV. Nedaleko jeruzalémského Chrámu byl vybudován gymnasion.

V apokryfním hebrejském spisu, známém pod názvem Druhá kniha Makabejská (4,14–15), můžeme číst, že „ani kněží nebyli horliví v službách u oltáře, ale měli na mysli novoty. Oběti zanedbávali, protože spěchali, aby se mohli na cvičišti účastnit svévolného závodění v hodu diskem. To, čeho si vážili otcové, pokládali za nic, nade všecko jim byly helénské pocty.“

Když proti této praxi začal narůstat odpor ze strany izraelitů, kteří se drželi učení Tóry, vstoupil nakonec v roce 167 př. n. l. Antiochos Epifanés se svou armádou do Jeruzaléma. Jeruzalémský chrám byl znesvěcen a jeho poklady ukradeny. Antiochos Epifanés zcela zakázal izraelské náboženství – zamezil vykonávání náboženských úkonů v Chrámu, zakázal zachovávání Šabatu (sobot), obřízku i čtení a studium Tóry. Zbožní izraelci byli dokonce násilím nuceni k tomu, aby se účastnili obřadů pro helénské bohy. Poslední kapkou pro tyto izraelce bylo, když 6. prosince 167 př. n. l. Antiochos Epifanés umístil do jeruzalémského Chrámu sochu Dia (Olympského) a nutil je, aby se jí klaněli, také chtěl na oltáři obětovat vepře (nečisté zvíře). Řekové také pozabíjeli mnoho nevinných lidí a uvalili na izraelity těžké daně. Po celém Izraeli stavěli Řekové své oltáře a sochy svých bohů, nutili izraelity na těchto oltářích obětovat a těmto bohům se klanět. Antiochos IV se nakonec sám nechal prohlásit bohem a říkal si Antiochos Epifanés (božský Antiochos), ale jeho souputníci mu přezdívali Antiochos Epimanés (bláznivý Antiochos). 

Zpočátku byl odpor spíše pasivní. Zbožní izraelité hledali útočiště stranou od centra dění, někteří i na nehostinných místech v horách či v poušti. K organizovanému aktivnímu odporu se odhodlali až po události, ke které došlo asi v roce 165 př. n. l. ve vesnici Modi'in (Modiin - nedaleko Jeruzaléma). Tam se starý kněz Matitjáš (Matitjahu) z hasmonejského (chašmonejského) rodu vzepřel rozkazu obětovat modle, zabil královského úředníka, několik vojáků i žida ochotného obětovat, oltář (modlu) zničil a utekl do hor, kde začal organizovat hnutí odporu. 

Na stranu Matitjáše se v následném ozbrojeném střetu postavilo i pět jeho synů. Nejvýznamnější z nich byl Jehuda zvaný Makabi (hebrejsky „kladivo“), známý též pod jménem Juda Makabejský, který celé povstání dovedl k dílčímu, ale významnému vítězství, ačkoliv jich bylo pouze 6 tisíc dokázali porazit syrskou armádu o síle 47 tisíc mužů. Antiochos vyslal proti izraelitům další ještě silnější armádu, ale oni opět zvítězili i v bitvě u Bejt Cur. Pod vedením Judy Makabejského se v roce 164 př. n. l. podařilo osvobodit Jeruzalém od všech helenizátorů, dobít zpět chrám, vyházet z něj všechny modly a znovu ho zasvětit. Na památku této události slaví Izraelci svátek (slavnost) Chanuka. 

Svátek Chanuka, známý též jako svátek světel (slavnost světel) je oslavou vítězství Makabejců nad Seleukovci. Když Makabejci chtěli zapálit světla menory (sedmiramenný svícen) zjistili, že zbyl pouze jeden džbánek olivového oleje označený pečetí velekněze, takové množství oleje ovšem vystačovalo pouze na jeden den, přesto Makabejci lampy menory naplnili, zapálili knoty a chrám znovu zasvětili. Olej zázračně nevyhořel, ale vydržel celých osm dní, dokud nebyl k dispozici nový olivový olej (příprava olivového oleje trvá osm dní).